Výlet byl dohodnut jako last-minute, ale přesto se sešlo 8 účastníků. Sraz byl na Masarykově nádraží s rezervou, abychom do rychlíku naložili kola dříve než se o to budou pokoušet jiní zájemci chtiví jízdy zručnosti mezi kužely (sopek). Nakonec se ukázalo, že jsme dobře udělali, když jsme si lístky nerezervovali. Snad díky ještě neprobíhající sezóně nebo neznalosti cykloveřejnosti o krásách Českého Středohoří ze sedla kola jsme byli jediní kromě dvou dalších, kteří vystupovali u Štětí. Z Lovosic se pokračovalo po trase: Vchynice, Režný Újezd, Boreč, Vlastislav, Mrsklesy, Štěpánov, Lukov, sedlo u Milešovského Klocu, Černčice, Milešovka, Velemín, Lovosice. Po dlouhém průjezdu Lovosicemi (kupodivu) jsme míjeli první kuželku (Lovoš) a směřovali ke druhé - Boreč. Tato hora je zajímavá zvláště v zimním období, kdy vnitřní rozpukání umožňuje přirozenou akumulaci vzduchu, jehož teplota se blíží roční průměrné teplotě, a tak relativně teplejší vzduch uvnitř hory vystupuje na jejím vrcholu, kde bývá v okolí otvoru roztátý sníh, bující mech a kvetoucí sedmikrásky po celou zimu. V létě je směr opačný, avšak terénní vložka nepomohla dolní pukliny najít a tak potěšit Míšu, která se už od Kralup těšila na koupání a ochlazení. Pak následovala klička mezi Košťálem a bezejmenným kopcem. Cesta byla lemována jakýmisi mohylami, které mi sice unikly, ale jistě to nebyly hroby hladových cyklistů, jak se někteří snažili uspíšit gastroakci. Mužská část výpravy se odhodlala na Košťálu najet přímo do kuželky. Výhled byl parádní, včetně neustále dotírajících otakárků.
V Sutomi byl učiněn první pokus zvrhnout akci v gastroakci. Naštěstí, při vší skromnosti, organizace byla tak skvěle zajištěna a dohodnuta s provozovateli všech podniků, že zatloukli fakt, že vaří jídla, případně vrata - to nevím, protože pokusu o gastroakci jsem nebyl přítomen. Také ve Vlastislavi hospodský důkladně zamkl a dokonce i vyklidil lokál, rozbil pár oken a omlátil omítku (tímto děkuji panu Javorskému za osobní oběť, na vyrovnání se domluvíme). V Mrsklesích se situace opakovala (avšak zamčená hospoda již nebyla tak dokonale maskována). Druhá hospoda byla sice otevřená, ale i tak byly samotnému organizátorovi přiznány jen utopenci (pane Spale, díky za obezřetnost, kdyby byl někdo poblíž a poslouchal jestli to všechno není jen domluvené). Ve Lhotě jsme vyzkoušeli místní raritu - pumpu s přepadem vypumpované vody zpět do studny. Pak následoval přejezd přes sedlo a překlopení se směrem k Podkrušnohorské pánvi. Tím se otevřel pohled na Krušné hory. Jen pro úplnost děkuji také hospodské ve Štěpánově za zavření podniku a MÚ v Hrobčicích, že v místní části Lukov hospodu ani nezřídil. Prosmyknutí kolem Milešovského Klocu vedlo krásným lesem, kde jsme se stavili v lesním bufetu. Vedle bylo rochniště divokých prasat, takže jsme si udělali malou přestávku na svačinku. Nabídka bufetu-krmelce byla sice omezená, ale každý otevřel své zásoby, Jitka dokonce uvařila čokoládu. Nad zbytky prohlásila, že je hodí kancům, takže je mužská část dojela. V Černčicích už ani nikdo nezkoušel hospodu, takže jsme ves minuli a rovnou jsme vyrazili na Milešovku
.Suťoviska znělce při průjezdu kolem hrála jako zvonkohra. Na vrcholu jsme stanuli krátce před čtvrtou hodinou. Byla zde dokonce akce ochutnávka vín, se kterou nebylo počítáno, takže než dorazil zbytek se s hostinským domluvilo otevření hospody. Po občerstvení a nádherném rozhledu jsme vyrazili po modré značce směr Lovosice. Bohužel ve Velemíně Míša sekla duši, takže jsme se rozdělili na dvě skupiny - první skupina jela napřed, druhá skupina ji měnila s tím, že je dojede. Nacpat duši do horského kola do trekingového pláště se podařilo, takže začala stíhačka na vlak, který měl z 6 km vzdáleného nádraží odjíždět za 12 minut. To odkrylo nečekaný potenciál, takže nebýt nešťastné díry 2 km před nádražím, na které Míša sekla druhou duši, nepřijeli bychom na prázdném kole 3 minuty po odjezdu vlaku. Tak jsme aspoň druhé skupině přáli šťastný dojezd do Prahy v 7 hodin a dali se do přípravy kola výměnou duše na cestu do Kralup. Telefonát s první skupinou způsobil všeobecné veselí, protože Jap říkal, že nemohou najít nádraží. Dempseymu zřejmě začla navigace zlobit i v horizontální poloze, protože na mapce je vidět prapodivná smyčka kolem Lovosic. Ve vertikální složce zřejmě zlobila celou cestu, protože profil je neuvěřitelně zubatý. Za 25 minut dorazila první skupina na nádraží. V tu chvíli už nemělo smysl jet na Kralupy, tak jsme zakončili akci v lovosické hospodě U Kašpara. Pavel
