Výlety
do okolí
Prahy
Počítadlo:
Příspěvků :4582
Profilů: 278
Výletů : 100
www.srazcyklistu.cz-Výlety do okolí Prahy
Dnes je 8.10.24,svátek má :Věra
Přihlásit / zaregistrovat
Srazcyklistu.cz >> Naše výlety >> Lednicko- Valtickým areálem


8.5- 11.5 Lednicko- Valtickým areálem


Organizoval: Jita
Autor popisu: Kolbaba71
Typ výletu: Vícedenní cyklistický
Délka: 270
Obtížnost: 1 báječný prodloužený víkend
Počasí: Baječné



obrázek1
Den první a naše tlupa
Středa 7.5.2008


Večer jsem se sbalil na svůj první vícedenní cyklistický výlet. Jelikož jsem s tím neměl ještě moc zkušeností, raději jsem ještě trochu vyzpovídal Vláďu, co brát a co nebrat. Abych se nenudil, tak jsem postupně hledal pumpičku, poté přední světlo na kolo a nakonec doklady. Spát jsem šel kolem půlnoci a celkem utahanej.




Čtvrtek 8.5.2008


Měl jsem docela obavu, abych po nočních přípravách na cestu nezapsal. Proto jsem si objednal u mámy buzení po telefonu. Naštěstí jsem ho nemusel využít. Sraz byl v 7:20 na Hlavním nádraží u pokladen. Já, jelikož mě vše jelo naprosto ideálně jsem tam byl již kolem 6:45. S neklidem jsem sledoval frontu k pokladnám, jenž měla chvílemi až 60 lidí. Co mě ke klidu nepřidalo, tak celý prostor před novými krámky mě připadal jak parking na kola a další cyklisti neustále přibývali. Když bylo již téměř 7:20 a já byl stále sám, byl jsem jak na trní. Když už jsem pomalu sahal po mobilu, tak se objevil Zdenda. Nakonec jsme se sešli včas všichni, co jeli vlakem. Jeli jsme v sestavě Vláďa,Zdenda,Petr, Jíra, Jana a já. Kola jsme naložili bez problémů a našli jedno kupé kde seděl jeden starší chlap, jehož jsme nakonec ve vší slušnosti vypudili., takže jsme měli celý kupé pro sebe.


Cesta pomalu ubíhala až do Letovic. Tam nahlásili, že budem mít zpoždění 30 minut, jelikož se rozbila lokomotiva. Kluci vyběhli včetně Jany ven do hospody na pivo. Jenže náhradní lokomotiva dorazila překvapivě brzy a tak Zdenda byl nucen nechat v hospodě půlku nedopitého piva. Do Brna jsme přijeli asi s 50 minutovým zpozděním a tak jsme považovali náš spoj do Břeclavi za ujetý, jelikož měl odjíždět před 5 minutami. Jaký však bylo naše překvapení, když se ukázalo, že je to vlak stojící na druhé koleji stejného nástupiště. Navíc vagóny, jenž přepravovaly kola byly přímo proti sobě. Po dohadech s průvodčím, že ač máme jen tři samolepky, tak nám patří kol šest je nám přece jen vydal. Asi po hodinové jízdě jsme dorazili bez dalších problémů do Břeclavi.


Cestou jsme zjistili, že kromě Vládi, jenž si reservaci zajistil sám pro svoje kolo, nemáme rezervaci na kola zpátky z Brna a tak jsme se ji pokusili získat v Břeclavi. Tady jsme ale narazili. Dozvěděli jsme se, že rezervaci jenž chceme a Vláďa si ji z vlastní iniciativy pro sebe zajistil, prý neexistuje. Poté jsme to zkusili s číslem vlaku, ale horko těžko jsme uspěli až na třetí pokus, kdy nám Vláďa půjčil svoje potvrzení o rezervaci a paní v pokladně to konečně našla.


Po nakoupení zásob v místní prodejně jsme vyrazili do Lednice. Kromě jedný malý zajížďky v Břeclavi jsme silnici na Lednici našli bez problémů. Totéž se dalo říct i o kempu. Tam již byla Jitka, Vláďa3 a Míša. O chvíli pozdějc dorazil Pavel a nakonec i i Jarka s dcerou. Já se nakonec přidal k Vláďovi, Zdendovi a Pavlovi do jedné ze tří chatek, jenž jsme měli zamluvené. Chatky nebyly nic velkého. Mohly mít tak 3,5x2,5m. Vevnitř byly dvě palandy, malý stoleček a jedna židle. Na stěně u dveří ještě pár háčků a mezi postelemi malá polička. A to bylo naprosto vše. Žádný skříňky ani větší polička na věci. Tento den mě utkvěla jedna hláška jedné nejmenované slečny: „Potřebuju uříznout chcíplýho ptáka, má někdo nůž?“ Někdo totiž na chatku, kde se zabydlela Jitka, Míša, Jana a Vláďa3 pověsil na provázek nějaký mrtvý ptáče.


Jelikož nebylo ještě příliš pozdě, rozhodli jsme se projet po místních cyklostezkách. Byl to pohodová nenáročná vyjížďka. Byla asi 35km dlouhá a kromě jednoho malýho kopečku v polích byla téměř celá po naprosté rovině. Pár set metrů před kempem začalo trochu pršet a sotva jsme se usadili v chatkách, zpustil se déšť naplno. Nepršelo dlouho. Asi po hodině déšť ustal. Původně jsme zkusili dát kola do chatky, ale ukázalo se, že je to nemožné a pro jsme zamkli kola venku před chatkou ke stolu.


obrázek1
Výhled do kraje českého
Pátek 9.5.2008

Tento den jsme si naplánovali Pálavu. Myslel jsem si, že to bude snadné, vzhledem k mým informacím od bývalé kolegyně z práce, že kolem Lednice je rovina. Nebyla to úplně pravda, jelikož jak se ukázalo, Pálava není oblast, jak jsem si původně myslel, ale slušně velký kopec. Nejprve jsme měli za to, že cesta vede přes lednický park, ale ukázalo se, že cyklostezka, jenž hledáme je přesně na opačnou stranu. Projeli jsme Lednicí a nádhernou přírodou, kolem Novomlýnských nádrží jsme dorazili do Pavlova. Tam po chvíli hledání a dohadování zasedli v jedné picérii, kde měli jen picu a saláty. Někdo si dal picu a někdo jen salát. Číšník tam prý byl teprve druhý den a tak se stalo, že nám se Zdendou prohodili picy. Přišli jsme na to zhruba v polovině. Tak když jsme oba snědli přesně půlku, tak jsem si je prohodili a snědli zbytek svý co jsme si původně objednali. Jarce s dcerou a Jírovi tahle picérie nevyhovovala a tak zašli na oběd do nedalekého hotelu. Tím se naše skupina roztrhla. Bylo dohodnuté, že slabší skupina pojede kolem a ta silnější se pojede podívat na zříceninu.

Přidal jsem se k té silnější, nevěda, co mě čeká. Chvíli jsme ještě stoupali po asfaltu, ale pak asfalt skončil a začala lesní cesta s kameny a kořeny. Po pár desítkách metrů po lesní cestě jsem to vzdal. Vláďa to vyjel až ke schodům komplet, Vláďa3 asi taky, Petr to vyjel s několika přestávkami a Jitka se o to pokoušela a pak asi v půlce kopce to vzdala. Zdenda a já jsem lesní úsek vyšli skoro celý pěšky. Ale i tlačit kolo do kopce tam bylo vcelku náročný. Poslední účastník silnější skupiny Míša, to vzdala asi v polovině a vrátila se ke slabší skupině. Když už byl hrad na dohled, tak se ukázalo, že nás od cíle dělí ještě asi padesát schodů, kde se kolo muselo nést. Výhled do kraje stál zato. Ukázalo se, že bývalý hrad Děvičky se sestává z několika kleneb a pár volně stojícíh zdí. Když jsme vyrazili dále, a začali konečně klesat, netušil jsem, že klesáme jen do sedla a že budem vzápětí zase stoupat. Na druhém vrcholku, když jsme se dostali ještě o pár desítek metrů nad úroveň zříceniny, tak nás konečně čekalo toužebně očekávané klesání. Jenže moc jsem si ho neužil. Nemám rád prudké sjezdy a ač terén byl zpočátku lehký, raději jsem kolo vedl. V jednom úseku to vypadalo, že bych to mohl zkusit, ale příroda opět překvapila. Poprvé, když jsem sjel asi 500m úsek a s očima nalepenýma asi 5m před kolo hledající rozumnou stopu pro kolo jsem málem nestihnul v jednom úvozu zastavit před padlým stromem. Sotva jsem rozdýchal toto, překvapila mě kamenná prohlubeň velikosti zahradního jezírka, jenž kdybych nebyl zacvaknutý v SPDčkách vyhodila ze sedla. Zbylý úsek jsem raději sešel pěšky až k vyhlídce, kde na mě čekal zbytek skupiny. Jet dál touto cestou bylo pro mě naprosto nemyslitelné. Byla to cesta s občasnými schody z kulatiny plná velkých volných kamenů a patřičně strmá. Pod touto cestou byla již vcelku rozumně sjízdná lesní cesta, po které jsme vyjeli na silnici. V Milovicích se obě naše skupiny setkaly.

Tam byla slabší skupina již delší dobu na zahrádce jedné hospody. Když jsme tam přijeli, tak jsem se dohodli, že my si tam dáme oraz a oni zatím v pohodě vyrazí směr Mikulov. Po orazu jsme se za nimi vydali také. Nedojeli jsme ale daleko. Na kraji obce v krátkém prudším stoupání utrhnul Pavel přehazovačku. Po zvážení situace dostal Vláďa nápad, že by ho mohl odtáhnout do Mikulova, kde by snad mohla být opravna kol. A stalo se. Jelikož nebyl po ruce žádný provaz, tak Petr odvázal z nosiče baťoh přivázaný gumcukem a ten použil jako tažné lano. A tak vcelku dojeli bez problémů do Mikulova. Cesta naštěstí vedla buď po rovině a nebo z kopce. Na Kraji Mikulova jsem ze zeptali na opravnu. Jedni tvrdili, že je z opravny kadeřnictví,druzí opak, avšak ukázalo se, že přece jen existuje. I když měli zavřeno, tak se nám tam podařilo dozvonit, avšak potřebnou patku na přehazovačku neměli. Měli jsme podezření, že ta paní, co nám otevřela ani nevěděla, co po ní vlastně chceme. Z tohoto důvodu navrhnul Pavel, zda by z toho nešlo udělat jednorychlostní kolo, což se Láďovi za nějaký čas povedlo. Takto jsme odjeli na náměstí v Mikulově, kde nás zbytek skupiny už netrpělivě očekával. Jelikož Zdenda chtěl doplnit zásoby, tak jsem se s ním vydal asi kilometr zpátky do potravin. Bohužel měli právě 5 minut zavřeno a tak jsme se s nepořízenou vrátili. Na kraji Mikulova jsme narazili na Lidl, kde kdo chtěl, tak se dozásobil. Já jsem tam měl v úmyslu koupit banány, ale ty neměli a jabka za 48Kč/kg mě od nákupu odradili. Poté jsme vyrazili dále. V Hodoníně jsme se nějak trhli a tak se stalo, že jsem jel se Zdendou, Petrem a Míšou sám, jelikož Pavel jel napřed, aby nezdržoval. Počkali jsme na Jitku a Vláďu, jenž jsme na místo, kde jsme čekali navedli mobilem. Míša si při čekání odskočila za keřík. Sotva zasedla, tak se objevil roj cyklistů a pak i pár chodců. Za nějakou dobu dorazil Vláďa, Vláďa3 a Jitka. Pak jsem se vydali vinicemi k domovu. Poklidnou cestu narušil jen propadlý panel, vykloněný hranou do protisměru, jenž jedouc jen kousek za Vláďou, jenž to přeskočil, musel na poslední chvíli objet, což při nějakých 25km/h nebyla až zas tak velká sranda. Po nějaké době jsme zastavili a čekali. Kdyby se Petr (nebo to byl Zdenda?) nezeptal, na co čekáme, tak by se to asi dost protáhlo, jelikož, jak se ukázalo, jsme čekali na Pavla, jenž však byl již před námi, protože jel napřed a my ho zatím stále nedohnali. Počkal nás u jednoho rozcestí, jelikož jsme se nijak nedohodli, kudy pojedem dál. Směrovka ukazovala Lednici 5km, ale po hodině a několika (asi 20km) jsme stále naráželi na směrovky, jenž ukazovaly Lednici od 5 do 8km. Z tohoto důvodu jsme slyšeli každou na otázku kolik je to do Lednice, tak že je to ještě pět. Jeli jsme také kolem rybníků kde byla vcelku zima, jeliž se začalo šírat. Nakonec jsme kdesi mezi polema narazili na skupinu slováků, jenž nám poradili správnou cestu. Ač jsem si myslel, že ten den najedeme sotva 55km, tak díky bloudění před Lednicí se to vyšplhalo na 75km.




Sobota 10.5.2008

Další výlet byl po vinařské stezce. Pavel jel místo na výlet do opravny s kolem a Míša pauzírovala, jelikož jí bolely po včerejšku kolena. Při shromažďovací zastávce v lese za Lednicí jsme potkali zajímavého dědu, jenž jel na lehokole patrně vlastní výroby z Břeclavi do Brna. Na řidítkách měl všemožný udělátka včetně melodický houkačky, na níž nám na rozloučenou zatroubil. Poté co jsme dojeli k zámku či co to bylo, se od nás odtrhla Jarka s dcerou s tím, že už nemůžou. Pohodovým tempem jsme dojeli až do Velkých Bílovic. Tam jsme se opět roztrhli do silnější a slabší skupiny. Vláďa, Jitka, Vláďa3, Zdenda, Petr a já jsme se vydali po 30km MTB cyklostezce a zbytek měl jet nějakých 15km po silnici a sraz jsme si dali v Mikulčicích, kde na nás druhá skupina měla počkat a zajistit nějakou hospodu na oběd. My jsme jeli po místních polňačkách, a pak i po cestě, kolem Moravy kolem státních hranic, vysypané hrubým štěrkem a trochu zalité asfaltem. Tahle štěrková cesta byla dlouhá něco přes 10km a byli jsme z ní pořádně vyklepaní. Nezjistili jsme, proč by měla být tahle stezka pro MTB, když byla bezproblémů sjízdná i na mém treku.

Když jsem přijeli do Mikulčic, ukázalo se, že druhá skupina tam ještě není. Dorazili asi tak za 20 minut, jelikož zabloudili a tak najeli jen o něco málo méně, než my. Tam jsem se vydali najít nějakou hospodu kde se dá najíst. Nakonec jsme se doptali na jednu restauraci u rybníka. Ač se při přípravách uvažovalo o koupání, tak ač bylo přímo u restaurace koupaliště, nikde se smočit nezašel.¨To i proto, že foukal studený vítr. Jídlo bylo slušný, ale kvůli přetíženosti restaurace jsme na něj čekali hodinu, jak nám při objednávce avizovali.

Tam se naše skupina opět rozdělila. Vláďa, Vláďa3, Jitka, Petr a já jsme se rozhodli pokračovat do sklípku v Petrově. Zbytek se otočil a vydal se domů. Mě ty sklípky dost lákaly. Když jsme byli kousek za Hodonínem a já, ač se mě stále jelo v pohodě, začal litovat, že jsem se do těch sklípků vydal. Ke svému zděšení jsem totiž zjistil, že mám na tachometru 65km a k Petrovu to ještě pár kilometrů je, pak ještě domů a zítra cesta s plnou výbavou na Brno.

Když jsme dorazili do Petrova, tak jsem měl na tachometru už 75km. Tam ze mě nějak veškeré obavy spadly. Prošli jsme se mezi sklípky a k našemu potěšení se ukázalo, že jsou některé otevřené. Nakonec jsme zakotvili u posledního v řadě, kde jsme nejdřív ochutnali jak bílé, tak i červené a nakonec venku u stolu, s krásnou vyhlídkou do kraje, vypili dvě karafy bílého. Poté nastal můj obávaný okamžik a to plánování cesty domů. Naštěstí se ukázalo, že i ostatní nepočítají s návratem po vlastní ose a zjistili jsme, že můžeme uskutečnit přesun vlakem přes Rohatec do Břeclavi. Cesta proběhla v pořádku až na jednu drobnou chybičku. Průvodčí nám řekla, že už budeme vystupovat, ale zapomněla na to, že vlak staví ještě na periférii Břeclavi, kde Vláďa stihnul vystoupit, avšak naštěstí jedna paní nás upozornila, že správné nádraží v Břeclavi bude až to následující a tak Vláďa s kolem naskočil zpět do vlaku.

Z Břeclavi jsme vyrazili už za šera. Tam jsme uviděli Jíru, jenž na nás mával od parkoviště Lídlu, kde čekal na odvoz, jelikož píchnul tak, že oprava nebyla možná. Odvoz se nakonec neuskutečnil a byl donucen dojet do kempu na prázdném plášti. K našemu údivu se najednou od někud vyloupla na parkoviště Míša a další a celá naše skupina vyrazila ke kempu. Tam nás čekala Jarka, jenž nakoupila pár lahví vína, jenž téměř okamžitě zmizely a rozjela večer bujará oslava, jenž skončila až pozdě v noci. Ten den naše nejvytrvalejší skupina najela po vlastní ose nějakých 90km. Pokud by se nepoved přeun vlakem, tak tomohlo být něco ke 150km s tím, že bychom byli rádi, kdychom byli v kempu do půlnoci.

Neděle 11.5.2008

Dnešní den byl ve znamení odjezdu. Všichni balili, uklízeli. Poté jsme vyjeli z kempu s tím, že se tam většina z nás (ti co nebyli autem) už nevrátí. Zajeli jsme do Lednického parku, kde jsem si se Zdendou letmo prohlídli zámek z venku, koupili nějaký ten pohled a rozloučili se zbytkem výletníků a vyrazili směr Brno.

Zpočátku jsem měl vážné obavy, zda vlak co odjížděl asi za 6 hodin z Brna stihneme. Zezačátku jsme jeli dosti pomalu. Se Zdendou jsme se dohodli, že pojedeme po hrázi Novomlýnský nádrže. Podle mě to byla chyba. Místní silníčka vedoucí po hrázi byla silně rozbitá a naše rychlost se stěží blížila 10km/h. Poté jsme si drobet zajeli a pak už napojili na silnici vedoucí paralelně podél dálnice. Nějaký provoz na silnici byl, ale nebyl tak silný, jak jsem se obával. Kolem druhé hodiny jsme už vyhlíželi nějakou tu hospodu, kdebychom se naobědvali. Už jsem začal přemýšlet nad tím, že se budem muset spokojit s bagetou na benzínce, když tu jsme si všimli jedné hospody v Nosislavi. Byla to trefa do černého. Zdenda zámek na kolo neměl a já sice měl, ale klíče jsem zapomněl v Praze, takže kola nešlo zamknout. Naštěstí hospoda měla zahrádku, kde jsme seděli sami a kola jsme měli pod dohledem. Asi po 20 minutách nám přinesli jídlo a za ty peníze to byly porce přímo královské a oba jsme si na nich opravdu pochutnali.

Po tomto obědě jakoby Zdenda nabral nové síly a už jsme jeli ne jako předtím kolem 15km/h, ale kolem 20km/h, s čímž jsem původně počítal již od začátku cesty. Po této silnici jsme dojeli až do Rajnhradu. Tam však naše silnice přecházela v silnici pro motorová vozidla, kam jsme nemohli. Proto jsme zkusili odbočit na nájezd na dálnici a ukázalo se to jako správné rozhodnutí. Po pár stech metrech jsme odbočili na polní asfaltku jenž ústila do podjezdu pod samotnou dálnicí. Tam jsme se dostali na panelovou cestu, kde Zdenda odchytil jednoho cyklistu, jenž nám poradil cestu do Modřic. V Modřicích jsme narazili na rodinku na výletě, jenž nás provedla pořádným kusem Brna a vysadili nás na cyklostezce kolem Svratky. Tam, po pár kilometrech jízdy, jsme narazili na jakousi restauračku, kde jsme si dali Kofolu a nanuka, jelikož času bylo víc než dost, a pokračovali dál. Vcelku bez problémů jsme se dostali až k nádraží, kde na nás z patra z restaurace mával Vláďa a Petr. Tak jsme k nim přisedli a strávili tak poslední chvíle čekání na vlak. Při tomto čekání se ozval Jíra, že je v Židlochovicích a že se ten náš vlak pokusí stihnout. Když nastal ten správný čas, Vláďa zašel koupit lístky a Zdenda s Petrem šli nakupovat zásoby. Já zatím hlídal kola. Jíra dorazil, ale k našemu údivu si koupil dražší jízdenku na vlak, co jel asi 20minut před tím naším a měl dorazit na do Prahy asi 5 minut před naším. Na otázku Vláďy proč, odpověděl, že cesta tím jeho vlakem je zajímavější. Cesta z Lednice do Brna byla 70km dlouhá a nakonec se ukázala jako slušně zvládnutelná i s nákladem, jelikož velké kopce, jichž jsem se obával ze všeho nejvíc, se na cestě nevyskytly. Do Prahy cesta probíhala již v poklidu. Mimo jiné jsme probírali zážitky z podařeného výletu.

Na Hlavním nádraží jsem se rozloučil s Vláďou a Petrem, jenž jeli domů po vlastní ose a já se Zdendou jsme vyrazili na metro. Nějak jsem se zakecal a zapomněl jsem, že Muzeum, kde přestupuju, je hned další stanice a tak jsem přejel na I.P.Pavlova. Domů jsem se dostal kolem jedenácté večer. Tenhle prodloužený víkend se vydařil na jedničku. Jak počasím, tak i výlety. Najel jsem na něm nějakých 270km. Jediné co mě trochu mrzí je to, že jsem nešel na prohlídku Lednického zámku, ale to zas vyvážilo to, že jsme nemuseli hnát jako Vláďa s Petrem, jenž jeli na kole jako my a do zámku na prohlídku šli. Jana, jenž s náma jela vlakem do Lednice se přidala do auta k Jarce.

No konečně to, proč jsme sem jeli :-)
No konečně to, proč jsme sem jeli :-)
Závěrečná skupinovka
Závěrečná skupinovka
Odkaz na další fotografie
Odkaz na další fotografie č.2
Odkaz na další fotografie č.3


Přidejte vlastní výlet na stránky..
srazcyklistuSrazcyklistu.cz
Další projekty :: Web-rezervace.cz :: E-krizovky.cz ::