Výlety
do okolí
Prahy
Počítadlo:
Příspěvků :4580
Profilů: 258
Výletů : 100
www.srazcyklistu.cz-Výlety do okolí Prahy
Dnes je 25.4.18,svátek má :Marek
Přihlásit / zaregistrovat
Srazcyklistu.cz >> Naše výlety >> Orlické hory podruhé


25.-27.2008 Orlické hory podruhé


Organizoval: Kolbaba71
Autor popisu: Kolbaba71
Typ výletu: Jednodenni bez kol
Délka: 15+
Obtížnost: 1 Snadné
Počasí: Až překvapivě slunečné



obrázek1
Šerlich
Na výletě do Brd mě Míša navrhla, abychom mohli udělat u mé babičky třídeňák do Orlických hor. Zeptal jsem se doma, a když nevyvstal žádný problém, začal jsem výlet plánovat. Zájem o výlet projevil postupně Zdenda, Jeseter, Míša, Petr, Eurodancer a Irena. Říkal jsem to výrazně více lidem, ale jejich účast byla víc, než nejistá. S blížícím se Termínem začaly jako obvykle problémy s některými účastníky. Stejně jako v létě, se Irena dva dny před plánovaným odjezdem omluvila pro nemoc. Eurodancer počátkem týdne tvrdil, že sice půjde na třídní sraz, ale výletu se zúčastní, avšak ve zkrácené formě. Původně jsem naplánoval odjezd v pátek odpoledne, ale většina účastníků by s tím měla problémy. Pokusil jsem se přesunout odjezd na osmou hodinu ranní v sobotu, ale neuspěl jsem. Nakonec se našlo řešení v podobě odjezdu v 9:11. Tento vlak však končil už v Hradci Králové a dál pokračoval už jen motorák, kde by s 6 koly značné problémy. Proto jsme se rozhodli, že z Hradce na místo ubytování (asi 35km) dojedeme na kole. Po špatných zkušenostech s účastníky, respektive odpadlíky, z minulého víkendového výletu, co jsem pořádal, jsem rozeslal všem, co tvrdili, že jedou sms s tím, zda jedou opravdu, či zda si to na poslední chvíli nerozmysleli. Ukázalo se, že Eurodancer se rozhodl na výlet nejet a jít pouze na třídní sraz. Docela by mě zajímalo, zda bych se to dozvěděl dříve, než na srazu na nádraží, kdybych tu sms neposlal. Míša mě odpověděla, že neví, jelikož má střevní potíže. Začal jsem zvažovat o tom, že pokud pojedeme jen ve 3 lidech (Zdenda, Jeseter a já), že výlet zruším. Míša pak naštěstí zavolala, že přece jen pojede. Přišla ale s nápadem, že ona a Jeseter pojedou bez kola. Nebyl jsem z toho nějak extra nadšený, že se cyklovýlet tak rozpadá, ale alespoň bylo skoro jasné, že se výlet podaří uskutečnit. Měl jsem neblahé tušení, že výlet padne kvůli počasí, jelikož na prodloužený víkend hlásili déšť či alespoň přeháňky. Kupodivu se tak nestalo.
Na místo srazu k pokladnám na Hlavní nádraží jsem dorazil něco před 8:30. Těsně před 8:45, což byl čas srazu, se objevil Jeseter, a jelikož fronty k pokladnám byly dosti dlouhé, okamžitě se do jedné zařadil. (Asi za 20 minut na něj přišla řada.) Sdělil mě také, že Zdenda je již na cestě a dorazí co nevidět, jelikož s kolem to nejde tak rychle. Mezi tím, jsem měl telefon od Míši, že jí ujel z Radotína vlak a že jí vezou autem. A že jí máme koupit lístek a pak říct, na který nástupiště má běžet. Když už se blížila 9 hodina, byl jsem jak na trní, když se konečně objevil na kole Petr a vzápětí dorazila bez kola i Míša. Lístky jsme už taky měli a tak jsme vyrazili. Běžným vchodem to nešlo, jelikož byl kvůli rekonstrukci uzavřen. Tak jsme se vydali po šipkách oklikou. V dosti zúženém místě, před odjezdovou tabulí se tísnil dav lidí a rychle projít s kolem bylo nemožné. Poté, co jsme se konečně dostali do vlastního podchodu pod kolejemi, jsem přidal do kroku a Petr nasedl na kolo a vyrazil. Na nástupiště jsme vyběhli asi minutu před odjezdem vlaku. Vlak nikde. Trochu jsem se lek, že vlak je už pryč, ale ukázalo se, že vlak teprve najíždí. Jeseter s Míšou šli zabrat místa a my naložit kola. Počkali jsme, až naloží kola cyklisti, co se dostali k vagónu dřív a pak jsme naložili svoje kola. Ukázalo se, že spěch prvních cyklistů nebyl na místě, jelikož my jsme jeli dál jak oni. Průvodčí dal stvrzenku Petrovi, ale v nastalém zmatku (v průběhu nakládání našich kol zaznělo, že vlak je připraven k odjezdu), když se Petr zeptal průvodčího, komu dal stvrzenku na kola, tak prohlásil, že někomu jinému z nás. Ve vlaku jsme se shodli, že já ani Zdenda stvrzenku nemáme a jelikož Petr byl přesvědčený, že ji nemá taktéž, shodli jsme se na tom, že ji asi dal první skupině. Průvodčí nás ubezpečil, že ač stvrzenku nemáme, tak nám kola vydá, jelikož si nás pamatuje. V průběhu cesty Petr zapochyboval o tvrzení průvodčího a stvrzenku u sebe našel :o) Vzhledem k tomu, že jsem vlezl do vagónu jako poslední, tak na mě vyšlo místo dvě řady sedadel za naší roztroušenou skupinou. Jelikož jsme se chtěli domluvit na dalším postupu, začali jsme se přes ostatní cestující domlouvat. Jedna slečna, co seděla v trase rozhovoru, si semnou nakonec vyměnila místo, aby měla klid na čtení. Udělala dobře :o) Míša si totiž koupila výhodně camelbag, ze kterého ale odmítala téct voda. Petr ho kompletně rozebral a složil. Při opětovném složení přišel na posuvný díl náústku, jenž v zasunuté poloze fungoval jako špunt. Při tomto bádání nás čtyři, včetně sebe, zvládnul trochu polít vodou, když nedopatřením vylil polovinu obsahu camelbagu na podlahu vagonu. Jediný Zdenda tomu unikl, jelikož seděl přes uličku. Ale ne nadlouho. Za pár minut se díky pohybu vagonu voda dostala i pod něj. Ve vlaku jsme se dohodli, že cyklisti pojedou do Hradce Králové a tam pak na kole do Třebechovic pod Orebem. Pěší turisti (Jeseter a Míša) pojedou do Třebechovic vlakem a sejdeme se v picérii za městem.
Když jsme dorazili do Hradce Králové, tak si Jeseter s Míšou přestoupili na tom samém nástupišti do motoráku a my se vydali ulicemi Hradce na kole. Kudy máme jet jsem trochu tušil. V Hradci jsem na kole nebyl už spoustu let a po Hradci jsem se pohyboval jen autem. Proto jsem znal části Hradce, kam jsem se s kolem dostat nechtěl, jelikož se jednalo o výpadovky. Směr jsem znal a tak jsem vedl naši tříčlennou skupinku Hradcem podle citu a logiky tak, abychom se na žádnou z výpadovek nedostali. Když jsme vyjeli z Hradce, tak jsem se chtěl zorientovat, kudy dál a k mému překvapení jsme byli na ideální paralelní silnici se státovkou. Když jsme se už blížili Třebechovicím, tak jsme přemítali, kde asi jsou naši pěšáci. Z nádraží to měli k picérii necelý kilometr a tak jsem si myslel, že už tam sedí, jelikož od doby, co měli přijet do Třebechovic uplynulo již přes 1,5hodiny. Události však měli jiný průběh. Naši pěší dvojici jsme potkali asi 200m před picérii. Trochu se tam zamotali a když už narazili na muzeum betlémů, tak se tam byli podívat. My jsme pak popojeli k picérii a chtěli zamknout kola. Petrovi se zadařilo a zlomil ve svém zámku klíč. Naštěstí ještě, když byl odemčený. Proto jsem vytáhl svůj zámek a naše tři kola zamknul navzájem a současně i do stojanu na kola. Mezi tím dorazili naši dva chodci a společně jsme se vydali do útrob picérie. Naši bandu ověšenou bagáží uvedl číšník až ke stolu. Následovalo gastro. Míše se zdálo pivo příliš hořké a tak s ním provedla jednu hroznou věc, jež tu radši nebudu rozvádět: p Následně jsme se opět rozdělili a vydali směrem na Bolehošt. Jelikož jsme chtěli nakoupit něco k jídlu, tak jsem Zdendu s Petrem opět, jako v létě, avšak opačným směrem, protáhl přes oboru a cyklostezku do Týníště nad Orlicí. Tam jsme nakoupili v Plusu a v pohodě dojeli do Bolehoště. Tam jsme zaparkovali kola na zahrádce a vynesli bagáž nahoru s tím, že budeme pokračovat na rozhlednu. Zdenda však chtěl počkat na naše pěšáky. Ti dorazili vcelku brzo po našem příjezdu, avšak ukázalo se, že dojít na rozhlednu pěšky před šíráním je nemožné a tak se procházka vzdala. Večer jsme se dohodli, že druhý den vyrazíme autobusem z nedaleké vesnice v 7:30 do Orlických hor. Nikdo z toho nebyl moc nadšený, že budeme tak brzo vstávat, jelikož zastávka byla vzdálená z místa našeho ubytování 3km. Večer jsme ještě zašli do místní hospody. Jelikož jsem měl hlad, dal jsem si klobásu, jenž Míša několikrát ochutnala. K naší grupě se přidala i moje sestra se švagrem a čas u piva jsme si zpestřili logickou hrou Qarto.
Ráno mě zazvonil mobil a snažil jsem se marně přivést k vědomí zbylé spáče. Marně. Až víc jak za hodinu začali ožívat. Ani hodina, o kterou se posouval čas nepomohla. Po chvíli dohadování s tím, jsem našel na internetu další spoj, jenž jel něco po jedenácté hodině. Ten už jsme stihli, avšak s minimální rezervou. Když jsme šli na autobus, tak nejen mě připadalo, že jsme se oblékli zbytečně teple. To se však samozřejmě změnilo, když jsme vylezli na Šerlichu, kam nás dovezl malý autobus. Autobusem jsem do Deštného, kde jsme přestupovali, ani na Šerlich nejel nikdy autobusem nejel, a tak jsem se zašel zeptat řidiče mikrobusu, jenž měl na ceduli obrovský nápis Deštné. Ukázalo se, že je to spoj, co potřebujeme a že jede za 5 minut. Až poté jsem si všimnul malého dovětku na ceduli za sklem mikrobusu: pod nápisem Deštné a to Šerlich :p Když jsme vylezli na Šerlichu, tak se o nás opřel mrazivý vítr. Všichni se zapínali a nasazovali čepice a rukavice, co během přesunu na autobus odložili. Následně jsme vyrazili do táhlého 3,5km dlouhého stoupání na Velkou Deštnou. Během cesty jsme se dostali nad mraky a den se stal krásně slunečným. Na Velké Deštné si kdo chtěl vylezl na vyhlídkovou plošinu, jenž byla nějakých 10m nad zemí. Docela mě zamrazilo, když jsem viděl, jak po strmém žebříku leze 4 letá holka za níž leze její otec. Po prohlídce vrcholu, jsme se vydali směrem do Luisina údolí. Cestou jsme potkali pramen, kde si Míša doplnila vodu. Camelbag jí sice už fungoval, ale náustek měl nepříjemnou gumovou pachuť. Myslela si, že čerstvá voda pomůže, ale nestalo se tak. Když jsme byli kousek od Studeného vrchu, zavolal jsem sestře, že poslední bus nestíháme a zda můžou pro nás se švagrem přijet autem s tím, že chceme zajít ještě do Deštného na jídlo, takže nemusí spěchat.



Když jsme došli nad sjezdovku na Studeným vrchu, chvíli jsme se dohadovali, zda půjdeme dál po červený turistický značce, a nebo si to zkrátíme přes sjezdovku. Po chvíli dohadování vyhrála sjezdovka, ač ti co ji navrhovali, byli v menšině. Sešli jsme tedy po sjezdovce a začali hledat nějakou tu restauraci. Došli jsme nakonec až k zastávce, kde jsme kolem poledního přestupovali, ale ani nejlevnější jídlo, což byl smažák za 130Kč, nenadchnul nikoho. Proto jme se začali domlouvat co dál, kdy tu k nám přistoupil jeden místní a poradil nám hospodu Na staré cestě. Po příchodu na místo jsme zjistili, že hospoda je plně obsazená. Všimli jsme si však i jednoho salónku, co byl sice zamčený, avšak prázdný. Tam jsme se nakonec usadili. Po nějaké době dorazili sestra a švagr s auty. Teoreticky jsme mohli jet jen jedním autem v šesti, což však švagr se sestrou nechtěli. Poté, co si dal švagr večeři a zapředli rozhovor, nás odvezli zpátky do Bolehoště. Tam naše parta natěšená na pivo a klobásu jsme vyrazili do místní hospody, jenž jak se ukázalo byla jak ten den, tak i následující zavřená.
Pondělí se ukázalo být závěrečným dnem našeho víkendu. Míša chtěla být v Praze před 9 hodinou, ale to znamenalo jet z kilometr vzdáleného nádraží už v 6 hodin a tak si odjezd o hodinu posunula. Petr taky odjel, ale jelikož měl kolo, jel na kole do Týníště, kde se setkal s Míšou, jenž tam musela přestupovat. Zdenda s Jeseterem vyrazili před polednem pěšky do Třebechovic s tím, že zdendovo kolo budou na střídačku vést. Já jsem zůstal u babičky a věnoval svůj čas synovcům. Do Prahy jsem se vrátil den poté večer bez kola autobusem, jenž si odvezu příští víkend autem, poněvadž tam jedu přezout letní pneumatiky za zimní.
Velká Deštná
Velká Deštná
Odkaz na další fotografie
Odkaz na další fotografie č.2


Přidejte vlastní výlet na stránky..
srazcyklistuSrazcyklistu.cz
Další projekty :: Web-rezervace.cz :: E-krizovky.cz ::